Příběh

Už odmalička jsem si nesměle uvědomovala svoji nesmírnou touhu po vědění – vědět proč, nalézt odpověď na otázky, které život přináší.
Odpovědi na otázku „PROČ?“

Žádné skvělé zázemí v tomhle ohledu mi osud nenabídl. Moje cesta k odpovědím na otázky začínala klopotně,  zpočátku to byly stovky, spíše tisíce knih, jiný zdroj informací tak nějak k dispozici nebyl.

A já jsem chtěla vědět, jak to všechno funguje: Proč má někdo štěstí, kdežto  jiný – kam šlápne, tam tráva neroste. Proč je někdo mezi lidmi oblíbený, na jiného se dívají spatra. A jaké jsou vlastně zákonitosti fungování kolektivu – proč někdo vede, ostatní jsou vedeni? A co jsou to vlastně pocity, kde a proč vznikají, dají se ovládnout? Čím a jakým způsobem jsou lidé ovlivňováni?

Samé otazníky.

Všimla jsem si, že ke splnění cíle někdy výrazně pomůže snad náhoda, snad osud… ale při bližším pozorování je patrné, že ty „náhody“ tak úplně náhodné nejsou…

A tak souhrou náhod a řízením osudu jsem po skončení základní (jazykové) školy byla přijata na ekonomickou školu a vystudovala Ekonomiku zahraničního obchodu. Bez cíle a záměru, kam pokračovat dál. Bylo mi jasné, že studovat dál musím, protože v té době můj čas o víkendech a někdy i po vyučování vyplňovaly nejrůznější brigády. Vesměs výpomocné práce, protože doba neumožňovala dělat práce, na které jsem neměla „papíry“ (překlady, tlumočení, kancelářské práce…).

V posledním, maturitním ročníku, kde se každý rozhodoval, kam dál, přišlo další „popostrčení“. Díky úkolu zpracovat referát  na psychologické téma, avšak z polské literatury, jsem objevila taje a zákoutí psychologie – a rázem jsem pochopila výzvu:  „Toto je můj obor“!

Jenže – pokud nás osud někam posouvá, ještě to neznamená, že nám z cesty odklízí překážky. Určitě ne všechny, protože platí, že
„osobnost  roste  pod  palbou  úkolů“.

A překážky se dostavily v množství větším než malém. První z nich byla bojem s byrokraty – absolvent ekonomické školy si vůbec nemohl podat přihlášku na obor psychologie. Druhou překážkou byly přijímací zkoušky – obory jako biologie, anatomie, chemie či fyzika se na ekonomické škole prostě nevyučovaly, a já musela dohnat mnohé z oborů gymnázií. A dalším úskalím byl počet přijímaných studentů – přijímalo se méně než deset studentů z celé republiky. Nakonec jsme měli spolužáky i z Kolumbie, Laosu a Řecka…

A zde jsem vytušila, jak osud funguje, pokud se má stát to, co se stát má.

Tak nějak podvědomě jsem věděla, že zavést poznatky psychologie do ekonomické praxe prostě musí být nesmírně účinné. Běh času mi  nakonec dal za pravdu, ale až po patnácti letech…

Na zkoušky jsem se dostala, odpovědi na otázky znala (jako by byly předem připravené pro mě!), zkoušky jsem udělala a protože jsem obor psychologie opravdu  měla vystudovat, nakonec mě na třetí (!)  odvolání přijali. Dodnes vzpomínám na okamžik, kdy měsíc před zahájením ročníku otevírám na poště obálku, kde v textu listu stojí  „jste přijata“. Nejsem schopna se pohnout, z očí mi tečou slzy a nemohu ani uvěřit, že je to skutečně pravda….

Tehdy už jsem začínala tušit souvislosti a vnímat, co mi situace chce vlastně říci. Pochopila jsem, že pokud člověk něco doopravdy chce a vytrvale za svou vizí a cílem jde, i síly univerza se spojí, aby svého cíle dosáhl!

Univerzitu jsem vystudovala a když jsem stála s čerstvým potvrzením absolventa  (ani diplom  to nebyl, byli jsme „vyřazeni ze studia“, doktorát jsem si musela udělat až o pár let později) v aule fakulty, opět jsem si připadala bezradná. Co dál? Kde najdu uplatnění?
Asi dost nerozvážně a z osobních důvodů jsem odmítla nabídku zahraniční firmy (od patnácti let jsem chodila na brigády i na brněnské výstaviště, které se mi pak nadlouho stalo osudem), zůstala v Československu a začala hledat práci – nikoliv v oboru, místa nebyla, ale kdekoliv, kde jsem mohla uplatnit alespoň něco z toho, co jsem znala. A tak jsem se dostala v brněnském výrobním podniku do oblasti public relations, komunikace, reklamy, ovlivňování… Při nástupu do firmy mi bylo prorocky řečeno: „Cokoliv řekneš, nikoliv může být, ale bude použito proti tobě!“ Brzy jsem zjistila, že tato zkušenost má univerzální platnost.

A začala jsem vstřebávat informace z dalšího oboru. Avšak ani postgraduální studium mi komunista nechtěl povolit, musela jsem PGS studovat ve vlastním volnu a na vlastní náklady. Doba to byla složitá, zůstala jsem bez zajištěného bydlení sama s dcerkou a měla jsem co dělat, abychom se uživily.
A tehdy jsem pochopila, že za nepříznivou situací často stojí vlastní chybné či nerozvážné rozhodnutí, nikoliv řízení osudu!

Můj táta vždycky říkal, že přichází sedm let bohatých a sedm let hubených, a měl svým způsobem pravdu. Časy se začaly měnit, přišla doba revoluční a porevoluční, utažené šrouby se začaly povolovat. Přišly výzvy, příležitosti, ale i hrozby. A tehdy jsem si uvědomila, že na žádný předchozí příslib firmy se nemohu spolehnout, žádnému ujišťování zaměstnavatele se nedá věřit. Platilo a platí: „Slibem nezarmoutíš!“ Ale ty důsledky…

Se změnou vedení jsem jako tiskový mluvčí firmy dostala okamžitou výpověď i já, týden před Vánocemi. Nějakou dobu bylo krušno, byla jsem sama bez příjmů, bez práce, s pocity  beznaděje.

Pak se situace obrátila: založila jsem si vlastní firmu (musela jsem si na základní vklad vypůjčit) a přijala nabídku zaměstnání na brněnských veletrzích. Přišly báječné časy, dělala jsem práci, která mě naplňovala, prožívala jsem atmosféru otevírajících  se veletrhů, kdy zazní hymna, brány se otevřou a davy dychtivých návštěvníků vtrhnou do areálu…

Pak vstoupil do mého života manžel, narodil se syn  a já řešila dilemata, co dál. Naše výplaty na život rodiny nestačily. Práci, kterou jsem dělala, jsem začala dělat pod hlavičkou své firmy, z domu. Bez techniky, bez telefonu, o faxu jsem si mohla nechat zdát. Ale zakázek rychle přibývalo, pořídila jsem technické vybavení, kanceláře, pak také paní na úklid a paní na hlídání. Život se zrychlil.  Na spánek jsme měla jen čtyři hodiny denně, musela jsem stíhat práci, nové koncepce, další kampaně, tiskové konference, jednání s masmédii,  s  klienty, rodinu, ale také další kurzy a semináře jak z oboru  komunikace, tak psychologie. Jezdila jsem na zahraniční stáže, přijala jsem funkci předsedkyně asociace podnikatelek  a i tam věnovala svůj čas a energii.

Věděla jsem, jak je důležité ekonomické zabezpečení: BOHATSTVÍ POMÁHÁ DOBŘE SNÁŠET CHUDOBU.
Několik roků takto uplynulo, mezitím nastoupili další zaměstnanci, děti poodrostly, našla jsem čas i na odpočinek a na rodinu. Jenže platí: Jedinou jistotou je nejistota!

Přesto anebo právě proto jsem stále měla na paměti psychologické pravidlo Dvě tváře boha Jana, který je jako symbol změny a přeměny zobrazován s jednou tváří přívětivou, s odvrácenou tváří opačnou. A kyvadlo, které se mezi oběma tvářemi pohybuje… Jak to vlastně funguje v praxi? V životní etapě, kdy se daří, se kyvadlo pomalu přehoupává do protipólu. A když se nedaří, je potřeba vydržet, kyvadlo opět samo změní svoji polohu…!

Kyvadlo se znovu zhouplo a přišla krize. Nepřišla nečekaně a znenadání, vždycky jsou patrné varovné signály;  připlazila se pomalu a plíživě. Krize postihla téměř všechny naše klienty. Postihla i mě osobně – najednou jsem cítila, že takto už nemohu dál. Až později jsem zjistila, že to byla nejspíš tzv. transformační krize, která poukazuje na nutnost celkové změny. Nebyla jsem spokojená s tím, co jsem se naučila v desítkách nejrůznějších kurzů a rozhodla se pro další, ucelené vzdělání. Začala jsem studovat další vysokou školu, manažerskou. Tam se mi od zkušených lidí dostalo odpovědí na otázky, které jsem si pokládala, a já začala chápat, jak a proč  celý systém funguje a jaké jsou vzájemné souvislosti. Náhle jsem pochopila vztahy a příčiny…

S dokončením studia se moje firma začala orientovat na vzdělávání v oblasti komunikace mezi lidmi. Pořádali jsme stovky vzdělávacích konferencí a desítky mezinárodních kongresů…

Přesto jsem cítila, že se potřebuji znovu posunout dál. Jiné, nové vědomosti, nové poznatky. Svět se točí čím dál rychleji!

V okamžiku, kdy byl potřeba nový podnět, opět osud seslal příležitost.  Tušila jsem souvislosti s dalšími obory psychologie a najednou se objevila nabídka tréninků v oblasti rozvoje mozku a neurolingvistiky. Investovala jsem nezbytnou energii, čas i finance a absolvovala kurzy a pak i mistrovské zkoušky z NLP. Shodou okolností, nikoliv svého záměru, jsem se ocitla i v kurzu hypnoterapie. Vzápětí v dalším v zahraničí. Tady už jsem hledala konkrétní odpovědi na konkrétní otázky. Dostala jsem je.

A současně jako by přišla výzva: „Čeho se ti dostalo, to dej dál!“
Do našich kurzů, tréninků a seminářů přichází řada lidí, kteří potřebují osobně pomoci. Nikoliv teoreticky, ale naprosto prakticky. Vyřešit problém.

Definitivně.

Šikana. Manipulace. Partnerský problém. Konflikt v rodině. Rozepře s kolegy, s partnerem, s pubertálními dětmi. Ptají se: „Co mám říct? A jak to mám říct?“

Ale objevují se i obavy, úzkosti, panické reakce. Ty jsou přirozené, ale je potřeba vědět, co s nimi.
A najednou vím, kde je v člověku problém. A nabízím řešení.
Problémy na pracovišti. Jak si udržet stávající zákazníky? Jak najít nové zákazníky? Kde ušetřit?
A já najednou vím, kde a v čem je v systému chyba. A nacházím řešení

Nejen nacházím a nabízím. Spoluvytvářím. Trénuji. Cítím, že výsledek není jenom o poradě. Někdy je potřeba druhého „popostrčit“. Tak poslouchám, řeším, vysvětluji, učím, popostrkávám. Programuji. Ukazuji, jak využít vnitřní sílu, jak využít síly osudu. Jak se zbavit destruktivních vzorců, jak „přepsat“ vlastní osud. Co říct. A jak to říct. A jak se přitom cítit sebejistě. Věřit sám sobě.

Ne, nebyla to náhoda, že mě právě tento osud postavil do řady různých oborů.
Teď už vnímám souvislosti, vidím příčiny, vidím řešení.

A kam dál? „Kdo chvíli stál, už stojí opodál!“
Odpověď přišla.
Už vím, kam dál…

    Stáhnout eBook
    Komunikujte s jistotou ZDARMA